Firesteel - Budiž světlo, budiž oheň
Rozdělávání ohně s firesteelem je oblíbená zálesácká nebo chcete-li moderně outdoorová / survivalová disciplína. Opravdoví ohňoví mužíci to zvládnou za půl minuty, řádně vybavený survivalista jistě i dříve. My co chodíme jenom na čundr, tak za sucha do 5 minut, za mokra do deseti minut i se sběrem hořlavin. Ale v principu vždycky.
1) Zápalky nebo firesteel?
Tak tahle otázka napadne snad každého, kdo venku rozdělává oheň. Proč v době zapalovačů a zápalek řešit nějakou hořčíkovou tyčinku a škrtadlo? Odpověď je nasnadě. Protože to je zábavnější, v okolí to vzbudí zájem o tvorbu ohně jako takového, a koneckonců nesfoukne vám to vítr. Firesteel není tak náchylný na vlhkost, jako zápalky, a také hned nedojde. Naopak vydrží několik set škrtnutí. Tomu, kdo se chce rozděláváním ohně pomocí firesteelu zabavit dlouhodobě, bych doporučil kvalitní švédskou hořčíkovou tyčinku o průměru ca 9 mm, která vydrží dlouho, a jejíž jiskry mají opravdu vysokou výhřevnost. Tato tyčinka mi v testech vyšla jako nejlepší, škrtala i za mokra. Tenčí tyčinky o průměru ca 5 mm jsou skladnější, ale vyškrtají se rychleji, odhaduji tak za jednu sezónu aktivního používání.
Foto 2 - Švédská nejtlustší armádní hořčíková tyčinka dává vysoce zápalné jiskry i za mokra (z testovaných tyčinek bych ji hodnotil jako nejlepší), použita s nožem BRKT Fox, který má ostrou hranu na hřbetě velmi vhodnou pro škrtání. Tento nůž se nejlépe osvědčil při řezání podpalovače, ocel A2 v kombinaci s jemně konvexním výbrusem plynulým až do břitu řeže opravdu jedovatě. Praktické pouzdro má úchyt na firesteel.
2) Jak rozdělat efektivně oheň?
Kdo chce firesteel jen jako jistotu pro případ nouze, nechť si koupí ohňovou sadu Miltec, která obsahuje kromě firesteelu také vatu zatavenou v igelitu a dvě kostky suchého lihu. To je jistota, se kterou rozděláte v nouzi oheň za všech okolností, a díky suchému lihu zapálíte prakticky jakékoliv dřevo. Na druhou stranu je to sada na rozdělání dvou ohňů a dost. Nicméně začínajícímu surviválistovi to nepochybně pomůže přečkat noc v relativním teple. Co je dobré si nacvičit předem, je vlastní technika škrtání. Tyčinku zapřeme o chomáč vaty, přiložíme škrtadlo zubatou stranou dolů a silou palce zatlačíme dolů tak, jako kdybychom chtěli ze škrtadla uloupnout hoblinu. Dávám přednost škrtadlům před hranou nože, která se tím přece jen trochu obrušuje. Pokud chceme škrtat nožem, je dobré se přesvědčit, že horní hrana čepele je ostrá (např. Fallkniveny jsou pro tento účel vynikající). Také jsem udělal dobrou zkušenost, že je výhodné rychle škrtnout 3x po sobě, aby oheň vzplál na více místech současně.
Foto 3 - na mokré hlíně lze rozdělat oheň přímo na krabičce či víčku soupravy Miltec, ta obsahuje vatu a pevný líh. Vynikající nůž Fällkniven Frej s konvexním výbrusem je velmi vhodný pro naštípání třísek a menších polínek, má ostrou hřbetní hranu, takže se s ním dá i škrtat.
3) Jak udělat suchý zápalný troud?
Jak již bylo popsáno výše, nejlépe chytá suchá vata (toto je mj. důvod, proč někteří vojáci speciálních jednotek mají ve výbavě po kapsách vložky). V polních podmínkách jsem udělal vůbec nejlepší zkušenost s chmýrem orobince, jehož palice (tzv. doutníky) jsou semeny tak nahuštěné, že do nich prakticky nepronikne žádná vlhkost. Nosím je s sebou v pouzdru od opravdových doutníků jako zásobu chmýří. Další byliny mají chmýří po odkvětu také použitelné, ale citlivé na vzdušnou vlhkost (pcháče, bodláky, atd.). Podobně dobře funguje i chmýří topolů, popř. vrby a dalších dřevin.
Když není dostupné chmýří rostlin, je třeba naškrabat na jemno kůru břízy (takové ty tenké povrchové "cigaretové" papírky). Troud sušený z choroše se mi moc neosvědčil (je vhodný spíš při tření dřev). Spory plavuní - takový žlutavý prášek - prý fungují také dobře, ale jejich sběr vidím v našich podmínkách jako nepříliš efektivní.
Foto 4-5 - chomáče chmýru orobince, březová kůra a podpalovač ze suchého dřeva, firesteel značky FireFlash má průměr ca 5 mm, s nožem Grohmann #3 se dají nařezat opravdu hodně jemné hobliny. Březová kůra hoří velmi rychle, než mi digitál zaostřil na 10 cm vysoké plameny, bylo téměř po ohni
4) Jak zažehnout plamen?
Poté co jiskra zapálí chmýří, které shoří během 1-2 vteřin, musíme ihned přiložit shora či po směru větru najemno naloupanou březovou kůru, ta hoří zhruba stejně rychle jako papír, od ní pak zapálímě větší kus tlusté březové kůry a jemné smrkové chvojí. Pokud nemáme jemné smrkové chvojí, uděláme si z březového klacku (musí být suchý, tedy nesbírat na zemi!) nebo smrkové či borové větve podpalovač. Znamená to větev nejprve podélně rozštípnout, a potom ostrým nožem nařezat ty nejjemnější hobliny, jaké svedeme. Pochopitelně, čím ostřejší nůž, tím jemnější hobliny. Podpalovač nemusí být moc velký, stačí 5 cm, ale musí být opravdu najemno nařezaný. Pokud máme špatný nůž, který se při podélném a příčném rozštípnutí větve tupí, musíme štípat čepelí blíž ke špičce a hobliny řežeme ostřím přiléhajícím k záštitě. Nejlépe hoří březové dřevo, které hoří i vlhké. Dobře chytne i jehličnaté dřevo obsahující pryskyřici.
Foto 6-7 - na obrázku jsou podpalovače nařezané opravdu ostrým nožem doslova za pár korun (Remington, ATS-34, pouzdro Schrade) z vrbové větve. Jejich příprava trvala asi 5 minut, zapálit je bylo otázkou třiceti vteřin.
5) Jak udržet oheň?
Občas se stane, že poté co shoří pás březové kůry, oheň zhasne. To je časté, pokud máme polínka či klacky listnatých dřevin naštípaná příliš nahrubo nebo máme mokré dřevo. Proto, pokud dřevo není dokonale vyschlé, protože leželo třeba na zemi, je dobré ho aspoň rozštípat napůl nebo na čtvrtiny. Další důležitou věcí je, pokud fouká vítr, vybudovat takovou zábranu, aby vítr neufukoval plameny stranou a nezchlazoval ohniště. Jako zábrana může posloužit karimatka stejně dobře jako přihlížející účastníci ohňového představení. Nejčastěji používám na rozhoření ohně ca 2-5cm klacky nakrácené na 30-50 cm, které poskládám kolem žhavého jádra do pyramidy. Dřevo krátím delším nožem, klacek či větev nebo kmínek držím v levé ruce téměř svisle, shora zaseknu nůž, pak větev pootočím a do stejného místa zaseknu z opačné strany. Zpravidla tím větev do 5 cm průměru přerazím. Tlustší větve musím sekat z více stran. Pokud jsou suché větve na stromě, může se stát, že bych je sekáním vylomil z kmene a poškodil tak živý strom. Pro tyto případy (a pro mnohé další) existuje pro survivalisty vyrobená strunová pilka, která zabere jen minimum místa, práce s ní je sice trochu zdlouhavá, ale svůj účel splní. Nemusíme z lesa odcházet s pocitem, že jsme za sebou zanechali poškozené stromy.
Foto 8 - strunová pilka je na suché větve ze stromu víc než užitečná, pahýl osekaný nožem či sekerou by nám dobrou vizitku neudělal (horní větev).
Foto 9 - Hořčíková destička - je vyrobena z měkké slitiny, takže podle návodu se mají ostřím naškrabat malé šupinky a pak se má škrtat do nich. Mně se osvědčilo buď přes zuby na oporu palce naškrabat šupiny popř. ostrou hřbetní stranou naškrabat malé zkroucené špony, ty pak překrýt najemno natrhanou březovou kůrou a škrtat do nich. V tomto případě je nutné podložit troud něčím zcela suchým. Použití destičky není ale výrazně efektivnější, než normální tyčka.
Foto 10 - Souprava pro survival - obsahuje firesteel, nepromokavé zápalky, zavírací špendlíky, malý švýcar s pinzetou, párátkem a nůžkami, strunovou pilku, tužku, svíčku, kompas, tablety do vody, píšťalku, háček na ryby a vlasec, šitíčko, nouzové světlo. Myslím, že každého nadšence musí potěšit tím, jak je vše pěkně pohromadě. Pro běžné trempování může posloužit jako výhodná záloha (např. tablety do vody jsou docela užitečné).
